Cesta probíhala celkem v poklidu, skoro bez zastávek(!), v dobré náladě, ale za úžasného vedra – řidič totiž omylem místo klimatizace pustil topení... Málem se kvůli tomu upekla jedna vlajka. Na kraji města si nás odchytla městská policie, auto před námi, auto za námi, pendreky připravené... Na stadion jsme dorazili více než hodinu před utkáním, byli jsme tam netradičně skoro první. Rozcvička byla fakt zajímavá a aspoň se splnilo přání jednomu, který chtěl mermomocí po dlouhé době zas jednou vidět i rozcvičování. Stánek byl otevřen, takže jsme se občerstvovali G 10 a maxipárky Gól. Mimochodem obsluha si musela myslet, že jsme asi z jiného státu, protože když jsme platili kovovýma padesátikorunama byl málem povolám bankovní expert aby ověřil platnost mincí. V sektoru nás nakonec bylo celkem 12. Na hřišti se zezačátku děly věci – bezradná Sigma si sama dost kuriózně vstřelila gól už asi 6. minutě a i zbytek poločasu vyzněl jasně pro náš tým, ale přidat pojišťovací branku naši střelci (přesněji králové ofsajdů) nezvládli. Naštěstí jsme nepodlehli přílišné euforii a to bylo dobře. Na začátku druhé půle se totiž vše obrátilo, dvakrát jsme po standardkách inkasovali (v tu chvíli si někteří vzpomněli na původní plán, odjet domů hned po vstřelené brance, tím pádem by už byli hodinu na cestě domů) a nakonec jsme byli rádi i za remízu, kterou svým důrazem zařídil střídající Pospíšil. Visela velká vlajka D.B.S. a jedna se znakem Slovanu. Skoro celý zápas jsme se snažili fandit, před koncem zápasu a při děkovačce jsme znovu roztáhli transparent „Věrni zůstanem!“.

Support ze strany domácích určitě stojí za zmínku. Domácí kotel předvedl několik choreografií, na které jsme ale z boku nemohli dobře vidět. Když už začali fandit, tak byli slyšet dobře, ale hlavně v první půli fandili opravdu jen občas (nebo když drželi choreo nad hlavou). To se zlepšilo, až když vedli a před koncem zápasu při nebezpečných situacích před naší brankou už stadion solidně hučel. Častěji než kotel se fandění věnovala tribuna za bránou, kde přes sedačky visely dvě modrobílé vlajky. Všemu vévodilo několik povedených skupinek. První z nich byla čtveřice náctiletých supporters děvčat v nejbližším rohu, která se nás při každém pokřiku snažila svým pištěním překřičet. Přitom mlátily do reklam tak usilovně, až si jedna z nich skoro zlomila ruku. Druhá skupina (dole uprostřed) se taky občas snažila fandit, ale hlavně provokovat, ukazovat vztyčené prstíky a urážet – klukům nebylo ani 12, takže o chuligánskou budoucnost v Olmíku starosti mít nemusí. Nejvíc ale zaujala skupinka třetí, uprostřed tribuny. Několik asi desetiletých kluků, ale nefalšovaná ultra mentalita – různě kombinovali jedno choreo za druhým: balónky, písmena SKS ze slepených barevných čtvrtek, krepové pásy, kartón s datem 1919, k tomu všemu i vlajka na tyči (viz fotka nahoře, nejlepší pak ve fotogalerii). Beze srandy, vzhledem k počtu a věku - RESPEKT! Ultrabudoucnost je na Hané taky zajištěna. Až budou fotky, pošleme je do Ultras Ligy, kluci si to určitě zaslouží!

Cesta zpět proběhla ještě rychleji než cesta na Hanou. Nikdo moc nepořvával, v klidu jsme diskutovali a popíjeli, což určitě ocenila spící část tranzitu. Zřejmě až moc klidný průběh výjezdu si chtěli někteří zpestřit obsazením polic. vozu, který se zčista jasna objevil na jedné čerpačce. Do Liberce jsme dorazili po půl jedenácté. Tranzit zastavil na autobusové zastávce a nějaká důchodkyně už chtěla nastupovat... Dva jedinci, co vystoupili za pokřiku „Par- Par- Pardubice“ s tím, že přijeli ze Zlína z hokeje se ještě ostatní snažili přimět ke čtvrté třetině v hospodě, nikoho dalšího ale nezlákali, měli jsme toho po další nevýhře všichni dost.