„Pokračuj, prosím tě. Proč hledala tu sošku u nás?“

„Takže. Podle obrázků zjistili, že se jedná o Díbsáky. A že zástupci tohoto kmene, byli na tom slavném turnaji ve finále. Tak je napadlo, že když Díbsáci ukradli jednu trofej, tak že by třeba mohli...“, zbytek zaznamenaných úvah Sarreiných rodičů jsem ani nemusel dodávat. Majklosovi se Zdenem už bylo jasné, co si o jejich kmeni moji prarodiče mysleli. Oba se tváří dotčeně. Ale jestli na tom závěru může něco být, to z jejich tváří vyčíst nedokážu.

„No, a tak pátrali po nějakém dobovém zpravodajství,“ pokračuju po chvilce nejistě, „nakonec nalezli části původní reportáže z doby turnaje. Některé články, které popisovaly finálové utkání, byly opatřeny titulky: Slovan se cítí poškozen právem. Zlatá soška má být v jejich rukách. Buďte čestní a dejte jim trofej za předvedenou hru.“

„Zprávy z následujících dní oznamovaly zmizení Niké,“ dodal jsem a nastalo ticho.

„Myslíš, že ji vážně vzali?“ ptá se opatrně Zdeno.

„Ne, určitě jim jí dali,“ prohlásí rozhodně Majklos s očima zabodnutýma do země. Možná přesvědčuje sám sebe.

„Ať tak nebo tak, bylo to poslední vodítko, co zbývalo prověřit. Ale nikdo nevěděl, kde vás hledat.“

„Tak jak nás našla?“

„To chvilku trvalo. Ze Země se vrátila víceméně s neúspěchem, ale to Fénixe neodradilo. Nejprve jí dohodnul práci v Muzeu krvavých sportů, aby tam prošla archívy. Z rutinní práce v archivu ji čas od času vytrhl jen Fénix se svou partou. Létali po celé soustavě a hledali různé ztracené artefakty.“

Tyhle dobrodružné cesty, s Fénixem za pokladem, znám moc dobře. Nikdy jsi nevěděl, co se bude dít v příštím okamžiku a jestli vůbec něco najdeš.

„Po nějakém čase našla v archivu knihu ,Povstal nový Slovan‘ a během jejího studia se utvrdila v názoru, že Niké musíte mít vy. Zjistila, že vás dokáže najít pouze za pomocí Alfonse. Nastudovala o vás, co se dalo, ale přesto nerozuměla spoustě věcí, názvům míst, zvykům a tak. Když to řekla Fénixovi, neváhal, zaplatil a zajistil ji cestu za Alfonsem. Od něj zjistila potřebné informace. Fénix jí potom zařídil potřebná povolení k archeologickým vykopávkám na vašem území. Teoreticky to neměl být problém, protože Sarrein doktorát z archeologie z Lunární Oxfordské Univerzity ji opravňoval provádět výzkum téměř kdekoliv na Zemi. Ale zjistila, že vaše území je v přísně hlídané zóně, kam nikoho nepustili několik století. A tak jí došlo, že Fénix musel utratit spoustu peněz za úplatky pro úředníky na Měsíci. Pochopila, že ta jeho partička budou nejspíš nějací pašeráci, gangsteři nebo vesmírní piráti... Ale zas tak moc jí to nevadilo. Vždycky se k ní se chovali dobře... a myslím si, že musela být spokojená i proto, že díky nim měla vždy nejlepší vybavení pro práci v terénu.“

„No dobře. Kdy a hlavně jak zjistila, kde hledat?“ zeptal se netrpělivě Majklos.

Všechno, co jsem doposud zjistil, osvětluje jen to, jak se moje matka dostala k Díbsákům.

Ale pořád nevím, kdo je můj otec. A neznám odpovědi ani na další otázky. Na ty, které samozřejmě zajímají i Majklose se Zdenem. Jak přišla k prstenu a kde je Niké. Na co znám odpověď je, jak našla ruiny.

„Sice nevím, kde k té nápovědě přišla, ani jak ji rozluštila. Ale někde objevila, že aby našla rozvaliny starobylého chrámu, kde objeví mnoho cenných artefaktů, musí absolvovat svatou pouť. Koukněte, jestli tomu budete rozumět.“

...

Své putování začni na posvátné hoře.

Vyprav se k Hoře olivetské,

a přemož  desetkrát satana.

Pak svou pouť šťastně skončíš,

v polovici cesty.

...

 „Mně to vyšlo někam do Rumunských Karpat,“ dodal jsem, hrdý na své luštitelské schopnosti.

Oba na mě nechápavě zírají.

„No, je to taková šifra. To jako, že v tom textu je zakódovaný, ukrytý klíč k tomu...“

„Jo, jo, známe šifry, jen bych ji v tomhle zaklínadle nehledal...“ brblá si pro sebe Zdeno.

„Jelikož víme, kde nakonec hledala, tak bysme to měli dát dohromady, co myslíš?“ obrátí se pak na Majklose. Ten už zřejmě promýšlí indicie.

„To není ta hora u Jeruzaléma, to musí být ta kousek odsud ... takže mezi Ještědem a Olivetskou,“dumá nahlas a oběma ukazováčky jezdí po imaginární mapě.

„...a ta stará pověra, že když ujdeš přímým směrem 666 metrů a neuhneš ani o krok, porazíš ďábla, který tě bude chtít svést z cesty .... tak to bys musel urazit 6660 metrů...“ uvažuje Zdeno. Vypadá to, že já bych pátral o stovky kilometrů jinde.

„Vždyť máš mapu, ne?“ šťouchne do mě najednou.

„Jo, vlastně mám,“ uvědomil jsem si. A hned jsem mapu od Ivana, už několikrát upgradovanou, rozložil na stůl.

„Tak to zkus tady z Ještědu ... sem ... a odměř to...“

Zadal jsem hodnoty dle Zdenových instrukcí a na mapě se objevil hledaný bod mezi skálou a řekou.

„Ty voe, to je fakt vono!“ neudržel se Majklos, nadšený z výsledku.

Ještě hodnou chvíli jsme zírali na mapu a uznale mručeli nad dedukčními schopnostmi Sarrei.

„Byla fakt chytrá,“ uzavřel naší meditaci Zdeno.

„To jo,“ souhlasil jsem.

Po chvíli uctivého ticha jsem se osmělil: „Tak abych snad dořekl, co dalšího jsem zjistil, ne?“

Oba přikývli.